Kde se azbesty používaly a jak působí na lidské zdraví

Serpentinové i amfibolové azbesty jsou vláknité formy šesti přírodních hydratovaných silikátových (křemičitanových) minerálů s obsahem zejména hořčíku a železa. Pro své unikátní fyzikální a chemické vlastnosti, zejména odolnost vůči otěru, vysokým teplotám, působení kyselin i zásad a poměrně vysokou ohebnost, byly a jsou azbesty využívány člověkem již po několik tisíc let.

První písemné zmínky o vlastnostech a využití azbestu se objevují v antice, kdy také azbest dostal své jméno. Velmi detailně je azbest popsán v encyklopedii Historia naturalis  římského filozofa a přírodovědce Plinia staršího (23 – 79 n. l.), který název „azbest“ odvozoval od řeckého slova asbestos, které znamená „neuhasitelný“ či „nezničitelný“ a vyjadřuje tak jeho ohnivzdornost (Bianchi a Bianchi 2015, Štípek 2013). Řekové, Egypťané i Peršané využívali azbest například na výrobu knotů do lamp, šili z něj ohni odolné oblečení, ubrusy a tkali pohřební roucha pro příslušníky nejvyšších aristokratických vrstev a panovníka. Ubrusy s obsahem azbestu údajně čistili tím způsobem, že je vhodili do ohně a odstranili z nich tak zbytky jídla a jiné nečistoty (Vít 2012). Zajímavostí v této souvislosti je, že nehořlavý oděv z azbestových vláken prokazatelně vlastnil v pozdější době také francký král a první císař říše římské (800 – 814) Karel I. Veliký (Klimková 2011, Stárková 2016).

Nejstarší použití azbestu ve stavebnictví je známo z prvního století našeho letopočtu, kdy začal být azbest využíván ve stavebních materiálech právě kvůli své odolnosti vůči ohni (Vít 2012). Již v této době si lidé zároveň začali uvědomovat zdravotní rizika související s azbestem. Například Strabón (64 př. n. l. – 19 až 24 n. l.), řecký filozof, historik a geograf popsal zdravotní obtíže otroků, kteří azbest těžili, zpracovávali a šili z něj oblečení. Pozoroval jejich špatné zdraví, zejména nemoci plic a zhoršené dýchání. Upozorňoval na to, že otroci z azbestových dolů jsou téměř neprodejní, jelikož umírají mladí. Již v této době se objevil návrh na používání osobních ochranných pracovních prostředků – respirátoru z měchýře ryb, který by otroky částečně ochraňoval před vdechováním azbestového prachu (Kůsová 2016).

Ještě daleko staršího data je první známé použití azbestu při výrobě keramiky. V některých archeologických nálezech z provincie Savo v jihovýchodním Finsku byly objeveny zbytky keramických nádob, datovaných do období okolo 4000 let př. n. l., které obsahovaly příměs azbestových vláken, konkrétně antofylitu. Z oblasti Savo byl pak azbest postupně rozšiřován do ostatních částí Finska a přilehlých oblastí Ruska. Během doby bronzové je pak používání azbestu doloženo na velké části území Skandinávie (Bianchi a Bianchi 2015).

První pokusy o průmyslové zpracování azbestu se vlivem průmyslové revoluce objevily na začátku 19. století, a to na severu Itálie, kde byly těženy amfibolové azbesty. V 19. století se azbest používal převážně jako izolační materiál, např. jako tepelná izolace kotlů a potrubí v parních lokomotivách (Štípek 2013). Intenzivní průmyslové využívání azbestu pak započalo na přelomu 19. a 20. století, kdy se azbest postupně začal využívat při výrobě střešních krytin. Tato průmyslová aplikace azbestu je spojena především se jménem Ludwiga Hatscheka (1856 – 1914), rodáka z Těšetic u Olomouce. Ten v roce 1893 založil v bývalé papírně v Schöndorfu u Vöcklabrucku v Horním Rakousku továrnu stavebního zboží s úpravnou azbestu, kde po několik let pracoval na vývoji lehkého, levného, mrazu- a ohnivzdorného materiálu, vhodného pro výrobu střešních tašek. Vhodný materiál nakonec získal smísením azbestových vláken s portlandským cementem v poměru 90 % cementu a 10 % azbestu, a postup jeho výroby si v roce 1900 nechal patentovat pod názvem „Postup pro výrobu desek z umělého kamene vyráběných z vláknitých látek a hydraulických pojiv“. Azbestocementová krytina byla 15. 7. 1901 uznána jako rakouský patent pod číslem 5970. V roce 1903 dal Hatschek novému výrobku obchodní název „Eternit“ (latinsky aeternus – věčný) a od téhož roku firma pod názvem Eternit-Werke Ludwig Hatschek vyráběla střešní krytiny, trubky, obrubníky i květináče. Licence pro postup výroby střešní krytiny prodával Hatschek do celého světa. Již v roce 1910, pouze jedno desetiletí po udělení patentu, existovaly továrny na výrobu eternitu mimo jiné ve Francii, Švýcarsku, Německu, Rakousku, Maďarsku, Belgii, Holandsku, Portugalsku, Itálii, Velké Británii, Švédsku, Dánsku, Rumunsku, USA a v Kanadě. Výroba eternitu na našem území byla zahájena v Šumperku a v Berouně v roce 1921 (Štípek 2013).

K mimořádnému rozšíření použití azbestu při výrobě stavebních hmot a dílců v České republice došlo na konci 60. let minulého století a jeho využívání pak kulminovalo v 70. a 80. letech 20. století. Světová těžba azbestu dosáhla svého maxima ve druhé polovině 70. let, kdy přesahovala 4,5 milionu tun ročně (Stárka 2006, Štípek 2013). V současné době se celosvětová produkce azbestu pohybuje okolo 1,2 mil. tun a na tomto množství se z téměř 60 % podílí Rusko (Starý et al. 2023). V období od roku 1975 do roku 1990 bylo do tehdejšího Československa dováženo 40 až 50 tisíc tun čistého azbestu ročně, převážně ze Sovětského svazu a Jihoafrické republiky. Většina tohoto množství, a to až 75 %, bylo používáno pro výrobu azbestocementového zboží, jehož roční produkce představovala řádově 100 tisíc m³ (Červenka 2006). Celkový počet výrobků s obsahem azbestu je dnes odhadován na tři tisíce a zahrnuje střešní krytinu (Obr. 1), protipožární a obkladové desky (Obr. 2 a 3), kanalizační roury a trubky, kouřovody, tepelné izolace a elektroizolace, nástřiky, asfaltové desky a pásy, ale také vodní filtry, obložení a těsnění kamen a kotlů, žáruvzdorné tkaniny, brzdové obložení aut nebo květinové truhlíky a zahradní doplňky (Lebedová a Dlouhá 2006). Přehled stavebních materiálů s obsahem azbestu, vyráběných v minulosti v bývalém Československu, respektive České republice uvádějí například Červenka (2006) nebo Lajčíková a Hornychová (2010).

Chemické složení a vláknitá struktura, které jsou nositeli jedinečných materiálových vlastností azbestů, jsou však na druhé straně také příčinou jejich zdravotních rizik. Azbesty totiž vytvářejí respirabilní vlákna, tedy vlákna mikroskopických rozměrů, která vdechnutím pronikají do té části dýchacích cest člověka, kde není řasinkový epitel a do alveolů (plicních sklípků).

Protože, s výjimkou slovenského ložiska Dobšinná, na kterém byl v letech 1928 – 1998 těžen a zpracováván chryzotil, nebyly azbesty na území bývalého Československa nebo České republiky těženy, expozici azbestu byli vystaveni zejména pracovníci zpracovatelských závodů, stavební dělníci, údržbáři a dělníci pracující s odpadem obsahujícím azbest a provádějící sanaci a rekonstrukci rizikových staveb.

V moderní době se první informace o škodlivém účinku azbestu na lidské zdraví objevují na přelomu 19. a 20. století. Příkladem je zpráva „O zlých následcích azbestového prachu“, která se zabývala pracovním prostředím továren, kde byl azbest zpracováván a využíván a která byla přednesena v roce 1898 v britském parlamentu. (Štípek 2013). V roce 1899 dr. Murray poprvé popsal plicní fibrózu vyvolanou vdechováním azbestového prachu. V roce 1927 byla tato nemoc označena Cookem jako azbestóza. Z konce 19. století, konkrétně z roku 1897, pochází rovněž první zmínka o nepříznivém účinku azbestu na lidské zdraví v Čechách a jsou v ní popisovány dechové obtíže a kašel u zaměstnanců přádelen bavlny a azbestových vláken v Tachově v Čechách. V roce 1926 byl poprvé odškodněn za újmu na zdraví způsobenou expozicí azbestu americký tovární dělník. Ve 40. letech 20. století pak byl prokázán vztah mezi expozicí azbestovému prachu a výskytem vazivových ztluštěnin pohrudnice. Už ve 30. letech minulého století se objevily zprávy o výskytu karcinomu plic ve spojení s azbestózou, ovšem epidemiologický důkaz o příčinné souvislosti byl podán až v letech 1950-1955 Dollem. V roce 1960 prokázal Wagner s kolektivem vztah maligního mezoteliomu k expozici azbestu (Lebedová a Dlouhá 2006).

Nemoci způsobené expozicí azbestu lze rozdělit na (Lebedová 2015, Lebedová a Dlouhá 2006):

Pro všechna tato onemocnění platí, že vznikají po mnohaleté latenci, často 15 až 30 let od začátku expozice a že riziko onemocnění a jeho progrese trvá i po ukončení expozice azbestu. U některých těchto onemocnění, zejména u karcinomu plic, je hlavním kofaktorem jejich vzniku kouření. Popis těchto onemocnění, jejich klinické příznaky a diagnostiku uvádějí například Klimková (2011), Lebedová (2015), Lebedová a Dlouhá (2006) nebo Vít (2012).

Biologická toxicita není u všech druhů azbestových vláken stejná a závisí na třech základních faktorech (Stárková 2006):

Obecně platí, že delší vlákna jsou nebezpečnější než vlákna krátká, protože se hůře odstraňují přirozenými mechanismy z plic. Hranice velikosti (délky) vlákna, od které začíná evidentní toxicita, je však předmětem diskusí. Na druhé straně totiž platí, že vlákna větší délky (nad 20 μm) se zachytávají již ve vyšších patrech dýchacích cest. Důležitým faktorem rizikovosti je rovněž schopnost štěpení vláken v plicích na menší částice, kterou se vyznačuje pouze chryzotil a u kterého tedy existuje možnost částečného rozpouštění v plicních tekutinách. Naproti tomu se amfibolové azbesty dále v plicích neštěpí a tady ani nerozpouštějí. V kyselém prostředí organismu jsou chryzotilová vlákna rozpouštěna 10 x rychleji než amosit nebo krokydolit (Stárková 2006). Míra poškození plicní tkáně rovněž závisí na obsahu nebezpečných Fe²⁺ nebo Fe³⁺ iontů v azbestovém vláknu. Amfibolové azbesty jako krokydolit nebo amosit mají vysoký obsah železa a jsou tedy nebezpečnější než chryzotil, vyznačující se výrazně nižším zastoupením železa. Z výše uvedeného vyplývá, že za celkově toxičtější jsou obecně považovány amfibolové azbesty než chryzotil. V této souvislosti se uvádí, že stejná koncentrace vláken krokydolitu v ovzduší vyvolává čtyřikrát (u amositu dokonce desetkrát) častěji onemocnění rakovinou plic, než je tomu v případě chryzotilu (Štípek 2013). Zároveň platí, že chryzotil dlouhodobě představoval asi 90 % světové produkce azbestu, zbývajících 10 % bylo ze 2/3 tvořeno krokydolitem a z 1/3 amositem (Stárka 2006, Štípek 2013).